Václav Kaplický patří k těm autorům, jimž pravda a právo vždy ležely na srdci. Smysl pro tyto ideály si odnesl už ze svého rodiště – husitského Táborská (narodil se 28. 8. 1895 v Sezimově Ústí). Na táborské reálce vydával studentský časopis, v němž hájil právo studentů na účast v politickém a veřejném životě, a později – na frontách první světové války – mu život dal bezpočtukrát příležitost k tomu, aby dokázal, že je připraven za pravdu a právo bojovat třeba až na smrt.
Největší zkouška jeho života nadešla po roce 1916, kdy byl jako jednoroční dobrovolník zajat na haličské frontě. A tehdy se přihlásil do ruské dobrovolnické jednotky, jež byla zárodkem československých legií, a tímto rozhodnutím začalo období jeho světonázorového a občanského dozrávání. Na úlohu legií si Kaplický postupně utvářel ostrý kritický názor, až se posléze dostal do rozporu s jejich reakčním vedením. Jako jeden z představitelů levice je delegován na II. sjezd československého vojska na Rusi, za vzpouru je zatčen a vězněn v Irkutsku a ve Vladivostoku. Ve vladivostocké pevnosti na mysu Gornostaji vznikl první náčrt vyprávění o revolučním procesu v sovětském Rusku, o uskutečňování práva utlačovaných na lepší život.
A přestože tato pozoruhodná próza s výmluvným názvem Gornostaj vyšla až roku 1936, měla pro autora samotného veliký význam. Rozhodla o jeho základní orientaci: držitel legionářského průkazu s úředním záznamem „zběhl k nepříteli“ měl uzavřenu cestu ke státní službě a ani mezi dalšími pracovními příležitostmi neměl na vybranou. Měnil jedno zaměstnání za druhým, až zakotvil u nakladatelské práce. Ta prověřila jeho schopnosti pro literární tvorbu a stala se tak – spolu s úspěšným Gornostajem – impulsem k další umělecké tvorbě. Kaplický se začal soustavně věnovat literární práci.
Po drobných prózách ze současného života se za okupace obrátil autor k historické látce. Začal husitstvím (Kraj kalicha, 1945) a pokračoval romány o protifeudálních povstáních venkovského lidu (Čtveráci, Železná koruna, Smršť a Rekruti, k nimž se jako „doslov“ připojuje Zaťatá pěst, vztahující se k revolučnímu roku 1848 a k jeho ohlasu na českém venkově, celá tato volná pentalogie vyšla v rozmezí let 1952–1959). Pro všechna tato díla je příznačné důsledné uplatňování motivu pravdy a práva. Kaplickému vždy šlo o právo utlačovaných proti utlačovatelům a vždy prohlašoval, že „pravda je mezi obyčejnými lidmi“. Jak by pak mohl tento charakterově rovný, pravdymilovný a humanisticky cítící spisovatel nechat bez povšimnutí zmínku o děsivých čarodějnických procesech, které se odehrávaly kolem roku 1680 na panství Velké Losiny, na něž ho v dopise upozornil jeden jeho věrný čtenář. A tak již roku 1963 vychází nový autorův román – Kladivo na čarodějnice.
Souběžně s prací na románu o severomoravských čarodějnických procesech připravoval Kaplický i své dílo nejrozsáhlejší a nejvýznamnější – Táborskou republiku (1969). Je to monumentální obraz prvních dvaatřiceti let Tábora, v němž vedle historicky doložených faktů hraje úlohu autorova pokroková ideová a umělecká koncepce tématu, stejně jako jeho básnická představivost. Táborskou republikou vydal Kaplický svědectví o jedinečném historickém pokusu o vybudování beztřídní společnosti uprostřed feudální Evropy. Tento na svou dobu příliš smělý pokus – protože předběhl možnosti, které doba poskytovala – skončil nezdarem; zanechal však nevyhladitelnou stopu v myšlení národa.
V sedmdesátých letech se autor opětovně vrací k psaní knížek pro masové čtenáře, které vždy byly součástí jeho díla. Z jednoduchých příběhů s výrazným historickým koloritem, kultivovaně napsaných a místy oživených humorem a ironií (Nalezeno právem, Jiří Kopidlanský, škůdce zemský a Kdo s koho) je nejzdařilejší a čtenářsky nejpopulárnější justiční novela z třicetileté války Nalezeno právem. Z tohoto typu autorovy tvorby se poněkud vymyká baladicky laděná próza Kainovo znamení, vydaná roku 1975. Autor si zvolil náročné téma – životní osudy jednoho ze zakladatelů české sociální demokracie, avšak nedokázal je adekvátně umělecky ztvárnit. Nejzávažnějším autorovým dílem z období sedmdesátých let je smělá paralela s Wintrovým Mistrem Kampanem – Veliké theatrum (1977). V popředí románu, jehož tématem je život v Praze po tragické bitvě na Bílé Hoře, stojí středostavovský intelektuál, vážený pražský lékař a lékárník Matyáš Borbonius. Jeho prostřednictvím líčí Kaplický dobovou atmosféru, vyvěrající ze střetnutí dvou stran ve sporu – strany protestantské a katolické. Charakteristické pro autora je, že ani v tomto díle o „vyšších“ vrstvách nezapomíná na vrstvy lidové. Veliké theatrum vyznívá jako ostrá kritika obou zúčastněných stran, neboť ani jedna ve svém boji o moc nemyslila na zájmy lidu. Autorova tvorba se uzavírá návratem k oddechové lidové četbě – románem Život alchymistův (1980). Nedopsán zůstal povídkový cyklus s historickou tematikou z různých dob. Národní umělec Václav Kaplický dne 4. října 1982 zemřel.
