Rakouský lékař a zoolog Konrád Lorenz (narozen 7. 11. 1903, zemřel 27. 2. 1989) – byl jedním z nejvýznamnějších světových biologů, který se proslavil zejména formulací fyziologických základů živočišného chování, nového odvětví biologie – etologie. Spolu se svými přáteli a spolupracovníky Holanďanem N. Tinbergenem a Rakušanem K. von Frischem byl v roce 1973 po zásluze odměněn nejvyšším vědeckým vyznamenáním, Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství. Byl synem vynikajícího ortopéda prof. A. Lorenze a na jeho přání začal ve Vídni a později i v USA studovat lékařství, které úspěšně dokončil roku 1928. Své mládí prožil v rodinné vile v Altenbergu a od nejútlejšího dětství se věnoval chovu a pozorování zvířat. Nebylo proto ani divu, že po lékařských studiích začal Lorenz navštěvovat přednášky ze zoologie, paleontologie a psychologie a v roce 1933 úspěšně obhájil svoji disertační práci ze zoologie. Zpočátku ho zaujal zejména sociální život havranovitých pěvců, o nichž publikoval svá prvá etologická pozorování. Zrod etologie se počítá od roku 1935, kdy vyšla jeho velmi obsáhlá práce Společník v životě ptáků (Der Kumpán in der Umwelt der Vógel), v níž nalezneme přesné formulace základů takzvané klasické etologie.
Lorenzova koncepce vrozených vzorců chování i jeho nezávislost jen na reflexech vzbudila silnou kritiku jak amerických behavioristů, tak i ortodoxních fyziologů, a samozřejmě i filozofů. Poznání o vrozených systémech chování, jak učila nová věda – etologie, otevřelo oči mnoha biologům, ale i filozofům, kteří se mohli přesvědčit, že snaha o totální manipulovatelnost živočichů, ale i člověka je čirou utopií. Postupně došlo i na určité sbližování klasické Lorenzovy etologie s americkou školou, která původně každé chování považovala za naučené. Sám Konrád Lorenz ve svých pozdějších pracích otevřeně přiznal skutečnost, že u mnoha živočichů jsou vrozené projevy chování doplněny učením, a často tak dokonale, že lze od sebe oba prvky oddělit jen s největším úsilím.
Konrád Lorenz byl přesvědčený darwinista a považoval výzkum chování za vysvětlení adaptační schopnosti určitého organismu na přírodní prostředí. Snažil se proto nejen popsat určité chování, ale i vysvětlit jeho biologický význam. Protože mu šlo zejména o poznání a význam chování v celém vývoji živočišné říše, narazil zcela logicky i na možnost použití etologických metod při výzkumu lidských projevů. Známé jsou jeho práce o takzvaném dětském schématu lidí, které přenášejí nevědomky i na zvířata. Z toho plyne i oblíbenost nám nejpříbuznějších opic, jejichž dorozumívacím projevům se nejsnadněji naučíme. Mnohé z nich jsou s našimi téměř totožné. Zajímavá je i jeho koncepce vysvětlit vznik naší lidské jedinečnosti a inteligence na základě hravého chování, které si člověk udržuje i v pokročilém věku a které představuje možnost, jak se učit a objevovat nové cesty k řešení určitých úloh. Jako přesvědčený a vysoce vzdělaný humanista se snažil přijít na kloub problémům naší lidské společnosti, jako je zvýšené agresívní jednání, upozorňoval však i na řadu dalších lidských hrubých omylů a hříchů zejména v ekologii, kterými si lidstvo pod sebou systematicky uřezává větev. Jeho knihy měly podnítit čtenáře, aby o těchto závažných problémech začali přemýšlet. Člověk je bohužel tvor tak samolibý, že vědomě zapomíná na svou příslušnost k živočišné říši, místo aby v ní hledal kořeny své rozumové, ale i sociální a kulturní výjimečnosti.
