Je třeba prominout, když někdo není vždycky veselý, neboť člověk není natolik pánem své nálady, aby ji mohl vždycky plně ovládat. Je však neodpustitelné, není li vždycky dobrotivý, poddajný a ochotný, neboť to je vždycky v dosahu naší vůle. Člověk se jen musí odhodlat k tomu, že bude svou opačnou náladu a s ní spojené sklony přemáhat.
Očišťování duše může a musí skončit teprve, až skončí náš život. Nijak se tedy se svými nedokonalostmi neznepokojujme, vždyť naše dokonalost spočívá v tom, že proti nim bojujeme. A bojovat proti nim nemůžeme, pokud je nevidíme; také přemoci je nemůžeme, jestliže se s nimi neutkáme. Naše vítězství není v tom žádné nedokonalosti nepociťovat, nýbrž v tom, že se jim nepoddáme… Je třeba, abychom v tomto duchovním boji byli občas zraněni, a tak se cvičili v pokoře; avšak pokud jsme neztratili život nebo odvahu, nejsme nikdy poraženi.
Nepřítel nám často vnuká vznešené touhy po něčem nepřítomném, co se nikdy nenaskytne, jen aby tím naši mysl odvrátil od přítomných věcí, z nichž, i když snad jsou nepatrné, bychom mohli mít velký užitek.
Když jsi někoho urazil, nebo je-li to dokonce tvoje povahová chyba, ulož si za pokání zbavit se jí a uvidíš, že budeš brzy pokorný, uctivý, tichý, oddaný a laskavý.