Citáty Alan Watts

Skutečným protikladem tvaru je prázdnota - absolutní nic.

Zrcadlo, samo o sobě bezbarvé, barvu nepopírá.

Existuje představa, že poznání nekonečna je neslučitelné s poznáním konečného světa, a že ten, kdo by měl jedno, musí se vyhýbat druhému - a odtud je už jen krůček k názoru, že nekonečno jako takové je s konečným světem neslučitelné.

Vědomé já převyšuje myšlení, ale nemůže sebe sama či své poznání a myšlení plně vysvětlit pomocí myšlenkových pojmů.

Tajemství pravé lidské osobnosti, kdo či co je svrchovaný poznávající v člověku, je problém nedostupný jak pro vědu tak pro náboženství.

Nekonečno není protikladem konečného.

Jistě je stará známá pravda, že ti, kdo usilují o velikost, ji nedosahují, a ti, kdo se honí za štěstím, štěstí nenacházejí. Osobnost rozkvétá podle stejné zásady.

Pouze když mysl a duše je prázdná, jako čistá sklenice, propouští Boží světlo.

Pravda se odhaluje tím, že se odstraňují věci stojící v cestě jejímu světlu - což je podobné umění jako sochařství, kde umělec tvoří ne tím, že staví, ale tím, že odsekává.

Budoucnost tu ještě není a nemůže se stát součástí prožívané reality, dokud se nestane přítomností.

Lidské touhy mají sklon k neukojitelnosti.

Člověk pojedl ovoce sebepoznání a byl vyhnán z ráje primitivního neuvědomování si sebe.

Dualista nemůže přijmout konečné, protože je klade do protikladu s nekonečnem; nemůže přijmout přírodu, neboť ji staví do protikladu k Bohu.

Ničí idea o nezbytnosti zla (Ó felix culpa!) (Ó, šťastná to vino!) morální podněty?

Na dobro a zlo musíme z konečného hlediska nahlížet jako že vzájemně přispívají k jediné harmonii - jako světlo a stín v malířství - k harmonii tak vrcholné nádhery, že temnota, která je v ní obsažena, i když nepřestává být temnotou, je bez výčitek ospravedlněna.

Na dobro a zlo musíme z konečného hlediska nahlížet jako že vzájemně přispívají k jediné harmonii - jako světlo a stín v malířství - k harmonii tak vrcholné nádhery, že temnota, která je v ní obsažena, i když nepřestává být temnotou, je bez výčitek ospravedlněna.

To co nazýváme přítomným okamžikem, je funkcí vědomí.

Poetická představa vesmíru jako boží hry či tance odhaluje význam faktu, že všechny konečné bytosti jsou pomíjející ve stálém pohybu a změně, že smrt je podstatnou součástí konečného života a že když odporujeme změně, odporujeme právě tomu principu, který činí život živoucím.

Náboženství hovoří o Bohu, jakoby měl záměr jen proto, že ho chápe jako analogii - v pojmech času.

Mít záměr znamená pracovat pro dosažení budoucího cíle, který je předurčen jeho přítomným nedostatkem.