Existuje představa, že poznání nekonečna je neslučitelné s poznáním konečného světa, a že ten, kdo by měl jedno, musí se vyhýbat druhému - a odtud je už jen krůček k názoru, že nekonečno jako takové je s konečným světem neslučitelné.
Jistě je stará známá pravda, že ti, kdo usilují o velikost, ji nedosahují, a ti, kdo se honí za štěstím, štěstí nenacházejí. Osobnost rozkvétá podle stejné zásady.
Pravda se odhaluje tím, že se odstraňují věci stojící v cestě jejímu světlu - což je podobné umění jako sochařství, kde umělec tvoří ne tím, že staví, ale tím, že odsekává.
Na dobro a zlo musíme z konečného hlediska nahlížet jako že vzájemně přispívají k jediné harmonii - jako světlo a stín v malířství - k harmonii tak vrcholné nádhery, že temnota, která je v ní obsažena, i když nepřestává být temnotou, je bez výčitek ospravedlněna.
Na dobro a zlo musíme z konečného hlediska nahlížet jako že vzájemně přispívají k jediné harmonii - jako světlo a stín v malířství - k harmonii tak vrcholné nádhery, že temnota, která je v ní obsažena, i když nepřestává být temnotou, je bez výčitek ospravedlněna.
Poetická představa vesmíru jako boží hry či tance odhaluje význam faktu, že všechny konečné bytosti jsou pomíjející ve stálém pohybu a změně, že smrt je podstatnou součástí konečného života a že když odporujeme změně, odporujeme právě tomu principu, který činí život živoucím.