To je opravdu moudrý chlapík, pomyslel si Pierre. Nezajímá se o nic než jak užít přítomné chvíle rozkoše, nic ho netrápí a proto je vždy veselý, spokojený a klidný. Co bych za to dal, kdybych byl takový jako on! myslel si závistivě.
Každý člověk žije sám pro sebe, užívá svobody k dosažení svých osobních cílů a celou svou bytostí cítí, že může v tomto okamžiku udělat nebo neudělat ten nebo onen čin; ale jakmile jej udělá, je tento čin, uskutečněný v určité chvíli, nenávratný a stává se majetkem dějin, v nichž nemá už libovolný, nýbrž předem určený význam.
Každý člověk žije dvojím životem: životem soukromým, který je tím svobodnější, oč abstraktnější jsou jeho zájmy, a životem živelným, stádním, v němž je nucen zachovávat stanovené zákony.
Vědomě žije člověk pro sebe, ale stává se bezděčně nástrojem k dosažení historických, všelidských cílů. Vykonaný čin se nedá odčinit a jeho účinek nabývá tím, že splyne s miliony současně vykonaných činů jiných lidí, historického významu.
Jen Němci bývají sebevědomí na základě nějaké abstraktní ideje, vědy, to jest domnělé znalosti dokonalé pravdy. Francouz bývá sebevědomý, poněvadž považuje sám sebe po stránce duševní i tělesné za neodolatelného a hodného zbožňování muži i ženami. Angličan bývá sebevědomý proto, že je příslušníkem nejlépe uspořádaného státu a že jako takový vždy ví, co má dělat, a kromě toho ví, že vše, co jako Angličan dělá, je nepochybně správné. Ital je sebevědomý ve chvílích vzrušení, kdy zapomíná na sebe i ostatní. Rus bývá naopak sebevědomý proto, že nic nezná a ani znát nechce, protože nevěří, že by bylo možné poznat něco dokonale.
Dobrý vojevůdce nejen nepotřebuje génia ani jakékoli jiné zvláštní schopnosti, naopak musí postrádat všechny nejvyšší lidské vlastnosti lásku, poezii, něhu, filozofickou zkoumavou skepsi. Musí být omezený a pevně přesvědčený o tom, že to, co dělá, je velmi důležité (jinak by neměl dost trpělivosti), a teprve pak z něho bude chrabrý vojevůdce.