Americký spisovatel Jack Kerouac (1922–1969), který pocházel z francouzsko–kanadské rodiny a ještě na střední škole měl problémy s angličtinou, psal na začátku 50. let v takové tvůrčí explozi, že to v americké literatuře nemělo od časů Hermana Melvilla obdoby. Za dva a půl roku, od března 1951 do října 1953, vytvořil pět románů: Na cestě, Doktor Sax, Vize Codyho, Maggie Cassidyová a Podzemníci a rozsahem menší práci Říjen v železniční zemi (nevyšla samostatně, ale jako součást cestopisného souboru Osamělý cestovatel). Když v benzedrinovém opojení napsal během tří dnů (a nocí) Podzemníky (aby pak pět let ležel rukopis v zásuvce jeho literární agentky Phyllis Jacksonové), přinesl je ukázat dívce, se kterou tento milostný vztah prožil. Skutečná Mardou (její pravé jméno neznáme, protože nechtěla být nikdy jmenována) znala jeho vydanou prvotinu, Maloměsto a velkoměsto, ale z jeho “spontánní” prózy četla jen něco málo z knihy Na cestě, protože jí dělaly potíže věty bez interpunkčních znamének. Netušila, nakolik se jeho beletrie stala veskrze autobiografickou. Nikdy ho nepodezírala z toho, že by o ní psal, protože věřila, že “tohle se přátelům nedělá”. Rukopis, plný intimních detailů z jejich sexuálního života, ji šokoval. (“Jako by mi malý kluk přinesl mrtvou krysu se slovy: ,Podívej, nesu ti dárek.’”) Navíc jí připadalo, že popsal jen jejich nejhorší setkání, přestože zažili i pěkné chvíle. Také se jí nelíbilo, jaké myšlenky jí vkládal do úst, obzvláště tu o “ženě jako podstatě”. Když Jack viděl, jak se Mardou hněvá, řekl jí: “Jestli chceš, hodím to do ohně.” I když byla hodně rozzlobená, neměla to srdce, aby zničila rukopis, údajně jedinou kopii (později se musela smát představě, že by verze na žlutém tenkém papíře byla jediná). Chtěla okamžitě z newyorské Greenwich Village odjet, ale Jack navrhl, že přesadí příběh z New Yorku do San Franciska (incident s károu tím pak získal fantazijní podobu, ve které manhattanskou rovinu zaměnil za příkré stoupání na Telegraph Hill) a že z černé hrdinky udělá bélošku. Jak ukazuje konečná podoba knihy, splnil jen první část slibu. Kerouac psal vlastně jedno velké autobiografické dílo, v němž jednotlivé knihy tvořily postupně další kapitoly. O této autobiografii, kterou nazval Duluozova legenda, prohlásil: “Na rozdíl od Prousta píši své vzpomínky průběžně, a ne až posléze v nemoci na lůžku. Ti Jean (já), též zvaný Jack Duluoz, se dívá klíčovou dírkou svého oka na tuto obrovskou komedii, na tento svět zuřivého jednání a bláznovství, ale i vlídné sladkosti.” Podzemníci zachycují pouze krátké období Kerouacova života, srpen roku 1953. Samozřejmě, že ona “klíčová dírka,” akademičtěji bychom řekli umělecké ztvárnění, trochu změnila úhel pohledu na jednotlivé aktéry i situace. Zvědavost si sama vynucuje otázku: jak události a vztahy vypadaly ve skutečnosti, za klíčovou dírkou? Na jaře a v létě začal Kerouac revidovat Na cestě a pokračoval v novele “Víno v železniční zemi” (později vyšla pod názvem Říjen v železniční zemi). Po problémech, které měl v Kalifornii jednak při práci na železnici (neměl dobré brzdařské návyky a předák čety ho nesnášel), jednak s Nealem Cassadym [Leroy]*) (který ho nepřímo obvinil, že žije na účet jeho rodiny), se dal najmout jako číšník na loď plující do Koreje. Cestou při zastávce v přístavu Mobile ho přistihli, jak se v pracovní době prochází opilý a polovysvlečený s prostitutkou po hlavní třídě. Aby unikl trestu, souhlasil, že loď opustí v New Orleans, odkud pak vyrazil domů, do New Yorku. V létě si přečetl knihu Funkce orgasmu od Wilhelma Reicha, rakouského psychoanalytika působícího v Americe. Reich ho velmi ovlivnil svým tvrzením, že většina duševních a fyzických potíží pochází z nedostatečného sexuálního života, při kterém nedochází k orgasmům. Jack byl už podruhé rozvedený a do postele se dostal se spoustou žen, od prostitutek až po manželky svých přátel (v knize je zmínka o Cassadyho první ženě Luanne Hendersonové [Annie]), ale Reichův “plný sexuální život” to nebyl.
