JAN AMOS KOMENSKÝ

Marnost, marnost, marnost jest všecko, cožkoli ty nejsi, Bůh můj.

Dej Bohu čest, že on něčemu víc rozumí, než ty.

Svět nic není než změt.

Nedařením svým častokrát sami vinni býváme, nedověrou svou.

Kdo lépe umí trpěti, ten má lepší pokoj.

Kdo chce moudrým býti, ten buď bláznem, aby učiněn byl moudrým. Poněvadž Bůh moudré světa lapá v moudrosti jejich; a naduté uměním dává v převrácenost smyslu.

Má-li kdo co, má pro sebe, jiní záwistí nebo nouzí a nedostatkem chřadnou.

Slavnější jest Bůh, než všeho světa vzácnost a sláva.

Každý sobě rozumem svým sám vybírá, jak co chce míti, a nejde-li mu to tak, hněvá se, zpouzí, repce, pysky hryze.

Vždycky jest v světě něco minulého, něco přítomného, něco budoucího.

Když se cizí roub do stromu štípí a ujme se a vyroste, nese ovotce, ne jaké by kořen chtěl, než jakého přirození sám jest.

Bohu se nám věřiti chce potud, pokudž pěstmi makati můžeme.

Žádné naprosto divoké šelmy tak s sebou nezacháejí, jako lidé s lidmi.

Často kdo se přítelem dělá, nepřítel jest; rádce zrádce, vůdce svůdce, ochránce okrádce, vrchnost prchlost a tyranství.

Potřebí tu hluboké pokory, aby člověk svým mocem nic nepřipisoval, než sebe za prach a popel k rozdmýchání snadný a schopný držel.

Co Bůh a co svět a jak všudy v světě jeden tvor druhým stojí, všecko pak Bohem.

Bůh jest, tajná, ukrytá, smyslům nepochopitedlná bytnost, a však bez níž svět státi nemůže, ba ani se státi nemohl.

Obloha s hvězdami dnem nocí se vůkol točí, i vítr sem tam chodě, okolky svými se navracuje.

Co netopýři do toho, že papoušek má peří?

Svět tento není nic než viditedlný stín neviditedlného.

Vhodíš-li oheň do vody, uhasne; proto že tu z centrum vlastního, jenž jest horkost, do centrum cizího, totiž do studenosti, jest uvržen.

Bezpečně zajisté kráčí, kdo za nejmoudřejším kráčí; bezpečně stojí, kdo s všemohoucím stojí.

Hladovitáť jest mysl lidská a nesyté oči, že statku, peněz, slávy, lahůdek, uměni a knih, a po čem sic kdo dychtí, nikdy se nahltati nemůž.

Já vyslyším nebesa, a ona vyslyší zemi, země pak vyslyší obilé, mest a olej, a ty věci vyslyší vás.

Kam koli tedy kdo běží, sebe třeba jen s sebou nesa, již terč, šípy i lučiště, všecko spolu nese.

Tvor každý z Boha počátek a trvánlivost béře a zase zpět k Bohu se navraceti má, milováním totiž a vděčností; to jest cíliti k slávě Boží.

Ďábel a člověk zlí jsou a zlé ovotce (hříchů a ohavností) přínášejí.

Pokorní chceme býti, však bez potupy; chudí bez nedostatku; poslušní bez zahanbování; pracovití bez potu.

Ryba, vezmeš-li ji z vody a dáš buď na vítr neb do země, neb ovšem na oheň, trápení má a umříti musí; proto že voda jest centrum její.

Hne-li se centrum z místa svého, okolek se hned trhá a okolkem býti přestává.

Na ty, kteříž nejsilněji v Boha doufají vichřice přicházejí nejsilnější, to se podlé moudrosti Boží děje.

Komu ďábel a svět slibuje, ten jest jistě oklamán.

Poněvadž sebe nade všecko milujeme, chtěli bychom, aby nám vždycky všecko plně šlo; zlého nás nic nepotkávalo, dobrého ničeho se nenedostávalo; což v světě býti nemůž.

Kdo pominutedlné miluje, s pominutedlným pomine.

Často k ďáblu raději o radu běží, než by na Boha vzpomenul.

Vody do moře a z moře zase tekou.

Viditedlné stojí na neviditedlném.

Svět jak živ nebyl než marnost.

Což bylo, bude ještě, a co přešlo, přijde zase.

Moudrost skryta jest před očima všelikého živého.

Čím kdo víc má, tím se mu víc chce, jako vodnotedlný, čím víc pije a do sebe leje, tím více žízní.

Zevnitřní člověk, rušící se na každý den v žádostech svých, mrtven býti musí, aby vnitřní živ byl.