Dovolte mi, abych před zakončením svého projevu oznámil, že jsem se rozhodl při příležitosti tohoto výročí vyhlásit dílčí amnestii, která vstoupí v platnost 2. ledna.
Nejen v Evropě, ale i u nás, se přijímá jako samozřejmost, že se nároky lidí zvyšují bez jakékoli souvislosti s tím, jak se vyvíjí ekonomika a zda na tyto mzdové a sociální nároky máme.
Naší velmi labilní vládě Mirka Topolánka, která se však od nešťastného patového výsledku voleb v roce 2006 držela velmi dlouho, byla v březnu vyslovena nedůvěra.
Členství v Evropské unii pro nás alternativu nemá a je nefér, když nám někdo podsouvá opačný postoj. Metody a formy evropské integrace však řadu variant mají.
Vstupem do tak zvaného Schengenu se naše hranice otevírají v podstatě absolutně. Bude to jistě mít pozitivní efekty, ale přináší to i rizika, na která nesmíme zapomínat.
Jako již standardní evropská země jsme se stali členy Evropské unie. Protože jsme se na to dlouho připravovali, sám 1. květen se nestal žádným viditelným předělem pro naše životy.