Citáty Milan Kundera

Vše, co na této zemi patří Bohu, může patřit ďáblu. I pohyby milenců v lásce.

Něžná slova jsou jen falešný závoj na vlčím těle sprostoty.

Žádné počínání není samo o sobě dohré ani zlé. Teprve jeho místo v řádu činí je dobrým či zlým.

Události mají většinou jiný význam, než jim připisují jejich slepí autoři.

Žádné velké hnutí mající přetvořit svět nesnáší posměšek a zlehčování, protože to je rez, která všechno rozleptává.

Člověk oddaný své víře je pokorný a má pokorně přijímat i nespravedlivý trest.

Egyptské hieroglyfy jsou krásnější pro ty, kteří je neumějí číst.

Opilci jsou nejvěrnější stoupenci folkloristických podniků.

Učitelé marxismu mají v hlavě místo mozku politickou brožuru.

Někteří lidé prohlašují, že milují lidstvo, a druzí jim právem namítají, že milovat lze jen v singuláru, tedy jen jednotlivé lidi; souhlasím s tím a dodávám, že co platí o lásce, platí i o nenávisti.

Dogma autostopu: Lidstvo se dělí na ty, kteří zastavují stopařům (lidé svobodomyslní, dobrodružní, lidští), a na ty, kteří jim nezastaví (paďouři, socialističtí měšťáci, lidé nelidští).

Co když historie žertuje?

Už dnes jsou dějiny jen tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou z ní proto vypadávat, staletí obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná, se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek.

Většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno.

Nervové přepětí činí člověka bezbranným nejen proti pláči, ale i proti smíchu.

Protekční děti nikdo nemá rád.

Národy se likvidují tak, že se jim vezme paměť.

Láska začíná metaforou. Jinak řečeno: láska začíná ve chvíli, kdy se žena vepíše svým prvním slovem do naší poetické paměti.

Muž smí chtít po ženě cokoliv, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v souladu se svým nejhlubšími sebeklamy.

Člověk oddaný své víře je pokorný a má pokorně přijímat i nespravedlivý trest.