Citáty Milan Kundera

Ženy si instinktivně třídí kamarády svého muže na ty neškodné a na ty nebezpečné.

Každá doba má své symboly!

Naše myšlenky i slova se marně šplhají do vysoka, když naše činy jsou nízké jak tato země sama.

Nezájem je způsoben určitým zteřením duše, která už neumí pociťovat vůči vnějšímu světu obvyklou zvědavost.

Neuvěřitelná lidská schopnost je přetvářet skutečnost k obrazu přání či ideálů.

Lidé bývají otroky předpisů. Někdo jim řekl, že mají být takoví a takoví, a oni se snaží takovými být a do smrti se ani sami o sobě nedovědí, kdo byli a kdo jsou

Ovládání ženského smýšlení má svá neúchylná pravidla; kdo se rozhodne ženu přemlouvat, vyvracet jí rozumnými argumenty její stanovisko apod., sotva kam dojde.

Muž smí chtít po ženě cokoli, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v souladu se svými nejhlubšími sebeklamy.

Každý člověk je přece šťasten, když se může projevit ve své odbornosti a pochlubit se jí.

Fyzická láska jen zcela zřídka splývá s láskou duše.

Není nic vzácného v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní duší a je-li s ní zajedno ve své vášni. Ale i to se někdy stává, když člověk opravdu miluje; snad; věřím v to; chci v to stále věřit.

Mnozí lidé, když se tělesně spojí, domnívají se (aniž by o tom valně přemýšleli), že se spojili i duševně, a vyjadřují pak tuto mylnou víru tím, že se cítí automaticky oprávnění si tykat.

Církve nepochopily, že dělnické hnutí je hnutí ponížených a vzdychajících, kteří touží po spravedlnosti.

Skutečné náboženství nemá zapotřebí přízně světské moci. Světská nepřízeň jen posiluje víru.

Komunisté zcela nábožensky předpokládají, že člověk, který se nějak provinil před tváří strany, může dojít rozhřešení, odejde-li na určitou dobu pracovat mezi zemědělce nebo dělníky.

Marxistické poučky byly sice původu docela světského, ale význam, který se jim přikládal, podobal se významu Evangelia a biblických přikázání.

Ještě tak když se lidé mohou přenést v představách do říše pohádek, jsou plni ušlechtilosti, soucitu a poezie. V říši všednodenního života jsou pohříchu naplněni spíš opatrností, nedůvěřivostí a podezíráním.

Lidé sami nedovedou odpouštět a není to ani v jejich moci. Nemají v moci učinit ničím hřích, který se stal. To není v silách samotného člověka.

Člověk může odpustit člověku jen proto, že se opírá o odpuštění Boží.

Žít ve světě, v němž není nikomu odpuštěno, kde jsou všichni nevykoupitelní, to je totéž jako žít v pekle.