Jenom prostý člověk se může uchovat čistý; kdo je chytrý a složitý a nechce zůstat zcela stranou plynoucího života, ten se musí poskvrnit a stát se zrádcem.
Myslil, že rozumí lidským tvářím. A teď zase musí uznat, že na tomto velikém jevišti světa je pořád ještě více líčidla a masek, než se domnívá i ten nejprohnanější skeptik.
Napsáním se věc změní a vyřčené slovo se jím zabíjí. Proto ani Písmo není slovem božím, nýbrž jen jeho zkřivenou maskou, je jako dřevo vedle živoucího stromu. Teprve v ústech vědoucího povstává a žije.
Tu i tam to páchne z tisíce děr, všecko je hnusné příštipkářství, moc i svoboda, absolutismus i demokracie, všecko je pouze skvělý pláštík, pod nímž se skrývají odporné, malicherné, pošetilé chtíče a citečky.
Duše mrtvých pykají za svoje hříchy, jsou uvězněny v miliónech věcí, jsou uvězněny ve zvířatech, rostlinách i kamenech. Do bzučící včely je vtělena duše tlachala, který zneužíval slova, do mihotavého plamene je vtělena duše chlípníka, do němého kamene duše utrhače a lháře.
Nevíme sami, co kalu a jedu se skrývá v nejspodnějších hlubinách našeho srdce, srážíme to dolů, když se to dere na světlo, nepřiznáváme to ani sami sobě.