Citáty Karel Klostermann

Někdy napadnou takové hromady sněhu, že se lámou pod tíhou větve starých stromů a jejich praskot i rupání za tichých nocí ze značných dálek k uchu doznívá, záhadné zvuky těm, jimž zjev ten povědom není.

Máš-li srdce citlivé, duši velebnosti přírody otevřenou, vnímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klaněti Tvůrci a jeho dílům; vzdáš hold naší staré Šumavě, vydají ohlas struny srdce tvého; i příšerný její ráz, jevící se hlavně za pochmurného počasí, dojme tě, jako tě dojímá smutná píseň; budeš se těžko loučiti s pohledem na hory naše a přicházeti budou chvíle, kdy vzdálen od ní zatoužíš; zapomeneš na nicotné naše pletky, malicherné štvanice.

Dějí se prý věci pod sluncem, jež zdánlivě pojí náhoda, ale které přece plynou z jakéhosi vyššího řízení, jehož zákony žádný smrtelný člověk nevystihl a nikdy vystihnouti nepostačí, třeba by byl sebe učenější a důmyslnější.

Jsem synem svých domovských lesů; miluji jejich drsnou přírodu … a to celou silou své duše.

Z dobrého bydla vzešla zpupnost, pýcha a chvástavost, touha po výdělku přivodila lakotu, závist a zálibu mamonu; bývalou střídmost vyměnilo zhýralství a bezohledné pachtění se za požitky. A srdce jejich se zatvrdilo.