Citáty Friedrich Schelling

Jakkoli vysoko chceme vystavět budovu svých myšlenek, přece si myslíme, že bychom nic nevykonali, kdyby chrám, jehož nejvyšší vrchol se ztrácí v nedostupném světle, nespočíval svým nejhlubším základem zcela v přírodě.

I dnes platí o učencích, co platilo již před časy: že zahodili klíče k poznání, a jestliže sami nevstupují do síně poznání, brání druhým, kteří chtějí vstoupit.

Kolik z těch, co se procházejí mezi hroby, bude za rok samo ležet dole?

Ná zvycích starých Egypťanů je cosi děsivého, ale v základu těchto zvyku je pravá a správná myšlenka. Měli bychom udržovat všechny svátky a zvyklosti, které nám připomínají souvislost s oním světem.

Nižší, možná nemůže působit na vyšší, ale za to určitě může vyšší působit na nižší, takže by myšlenka působení z onoho světa nebyla zas tak nesmyslná.

Máme v sobě jeden jediný otevřený bod, jímž do nás září nebesa. Je to naše srdce, nebo správně řečeno naše svědomí. V něm nacházíme zákon a určení, které nemůže být z tohoto světa, s nímž je naopak obvykle ve válce, a tak nám slouží jako zástava vyššího světa, a toho, kdo se jej naučil následovat, vyzdvihuje k útěšné myšlence nesmrtelnosti.

Víra je málomluvná, jako povinnost, z níž vychází.

Protiklady jsou si nejbližší. Od přítele nás v tomto životě mohou dělit pouště, hory, širé země a moře. Vzdálenost onoho života od tohoto není větší než vzdálenost noci ode dne či naopak.

Onen duchovní svět v nás může vcházet, ale my v něj nevcházíme.

Jen ten, kdo pochopil nynější život, by měl mluvit o smrti, a budoucím životě.

Všechno, co je neměnné, nám vnuká jakousi úctu – stejně jako naši úctu nic nezmenšuje tak jako opak neměnnosti.

Nikdo není opravdový duchovní než ten, kdo skutečně žije v duchu, tedy opravdový učenec a umělec.

Vědy mají stejný konečný účel jako náboženství. Jejich nejkrásnější časy byly a jsou ty, kdy jsou s náboženstvím v souladu.

Lidské tělo je malá příroda.

Lenost a rozmrzelost jsou nejhorší nepřátelé člověka a jsou následkem onoho prvního pádu.

Teprve ten člověk může správně uzřít duchovno, který předtím skrz na skrz poznal jeho protiklad.

Duch se prostřednictvím duše podvoluje tělu, a tělo se skrze duši zase pozdvihuje do ducha.

V přítomném životě je duše začarovaná matérii.

Smrt je osvobození vnitřního životního tvaru od vnějšího, který jej zadržuje a utiskuje.

Hrubý nebo zkažený člověk nemá z přírody žádný požitek, zato duchovní člověk ten největší.